Přidat komentář

Přiblížení na brzdách, větroň ztrácí rychlost, metr nad zemí srovnám do horizontu. Teď již musím na zem. Okolo je spousta sněhu, na poli i ploše letiště. Přistání jako do bavlnky, ovšem na dráhu - a ne dva metry vedle. Tam čekala zmrzlá oranice, každá hrouda pevná jako žula. Bylo osm stupňů pod nulou.

Přiblížení se dalo opakovat, musel bych se ale rozhodnout dříve. Vypnout klapky a spustit motor nějakou dobu trvá. Další čas uplyne než vrtule vyvine dostatečný tah. A pokud bych toto stihl, nastal by tradiční zápas, kdy motor jede naplno a model se zatím nehýbe. Nevím zda to je teoreticky podloženo, ale vždy mám pocit, že vrtule v první chvíli pouze rozvíří vzduch a křídla se potom střídavě prosedají. Nic z toho se nestalo, letadlo dopadlo mezi hroudy. Následná prohlídka byla velmi zběžná - nechtěl jsem najít žádný problém. Opakované přistání už bylo lepší, balím, jedno křídlo má příliš velkou vůli. Teď už to vidím, smolná série pokračuje. Po té co jsem nedávno rozlámal malého větroně je i Cularis vážně zraněný.

Rozlomený centroplán to už je závada s velkým Z. Výměna je nemožná, a špatná oprava může model pokazit nenávratně. Toto nebude za týden hotové, dám si čas a budu postupovat uvážlivě. Ještě si srovnávám v hlavě proč k nehodě došlo. Jedním viníkem je mráz - hlína trvdne, plasty křehnou. Druhý viník jsem já. Rozpětí 2,6 m je na mě velký model, který vyžaduje úvažlivost, předvídavost a rychlé reakce. To poslední chybělo.